Vítání občánků
První jarní den by se mi asi zamlouval více, ale co se dá dělat, občanské povinnosti jsou občanské povinnosti a 20. březen taky není špatný. Maminka se moc těšila a na obřad se připravovala jako na opravdovou slavnost. Hodila mě i sebe do gala, nalíčila oko (což doma běžně nedělá) a vyrazili jsme. Tramvají, to proto, abych po dobré snídani mohl doma co nejdéle spinkat a nechtěl usínat během obřadu. Paní uvaděčky si mě hned po příchodu oblíbily, stačilo k tomu pár šarmantních úsměvů a byl jsem "jejich sluníčko". Možná i proto, že jsem byl celý ve žlutém a dobře naladěn. Na 10:30 hod. bylo pozváno 10 malých občánků, rovněž jejich rodiče i prarodiče. Se mnou šla jenom maminka, tatínek zřejmě tušl, že kvůli 35-ti minutám nemá cenu si brát dovolenou. Ale kdyby si ji byl býval vzal, býval by byl na mě určitě ještě mnohem pyšnější, než je teď. Na Městském úřadě ve Vratislavicích jsem jim totiž předvedl pravý tygří koncert a to byste koukali, jak mě obdivovali. Hlavně tedy moje plíce. 2 holčičky z mateřské školky si chvílema zakrývaly uši, abych je snad svým projevem nevyvedl z rytmu a aby připravenou píseň zazpívaly tak, jak měly. Ještě před samotným podepsáním se do pamětní knihy jsem si mohl vybrat pletené bačkůrky, paní se pokoušely mě tím rozptýlit, myslely si totiž, že maminka už vyčerpala všechny dostupné možnosti. Ale moje maminka přece po půl roce ví, jak na mě. A tak to za mne i tentokrát vzala, podepsala se, dostala kytičku (asi za statečnost:-), převzala i můj pamětní list a dárek, knihu "Prvních pět let". Já jsem si dál pokračoval ve svém koncertním sólu a vydržel jsem statečně až do konce. Po skončení jsme z úřadu vyjeli ven a tam pršelo a sněžilo a to už mě fakt přestalo bavit. Ne že bych se unavil, jen už mi všechna ta moje snaha přišla zbytečná. Moji posluchači a obdivovatelé se beztak rozjeli do svých domovů a tak jsem si cestou domů hodil asi 2-hodinového šlofíka.