U Madáků
18. 2. 2007
Jednoho zimního, pozdního odpoledne se maminka s Lenkou dohodly, že se o víkednu uvidíme. Je sobota, je krásně a tak si milerádi uděláme výlet pod Ještěd a jdeme na návštěvu k Madákům. Chudák Peťa, on se jmenuje Andrš, ale ty naše úlety snáší celkem v pohodě. Je to prima kamarád a už si zvyknul a určitě taky moc dobře ví, že tomu jednou udělá rázný a definitvní konec, na který Lenka zcela jistě čeká a na který ve velkém očekávání přistoupí. Přepadli jsme je a překvapili v okamžiku, kdy si dávali šlofíka v obýváku na gauči. To ale koukali! Peťa v okně zahlédl maminčinýho růžovýho kulicha se střapatou bambulí, ale nepoznal ji, myslel si, že to jsem snad já. No teda, já a růžovej kulich! Dorůžova jedině vyspinkanej nebo tak maximálně bryndák. Mohl jsem spinkat venku na zahradě, kousíček od lesa, ale tam bych byl sám a vůně dřeva tam cítit nebyla. To uvnitř .... to byla jiná, tam u krbu, tam nám všem bylo moc fajn. Tatínek si usušil propocené tričko a ohřál záda, no a maminka se už zaobírala tím, co ochutná dřív. Leňa jako vždycky navařila, napekla a nachystala chlebíčky, ale to nebylo nic pro mně. Tak mi alespoň dovolila zaskákat si na jejím ježkovi. Takovej nafukovací plyšák a co se na něm užije legrace, člověk je na něm jako na vodě. V nestřeženém okamžiku však může hrozit i pád a to na tvrdou zem, žádný do vody, ale pěkně natvrdo. Tohle nebezpečí číhalo i na mě a musím přiznat, že jsem se trochu vyděsil. Naštěstí mám maminku a ta je vždycky po ruce, tentokrát jsem ji měl za zádama a blízko po boku byla i Leňa, takže zachráněn!.