Konečně pořádné auto
Loni v září jsem slavil první narozeniny a jako správný oslavenec jsem dostal spoustu dárků. Mezi nimi bylo i jedno úžasný auto od Verunky Měchurový, který pro mě ale bylo záhadou. Strašně se mi líbilo, mělo hodně koleček a bylo krásně červené. To všechno vidím, cítím ho, ale nemůžu si na něj opravdovsky sáhnou a pořádně si s ním hrát. Tak jsem celou tu dobu alespoň poctivě okusoval ten papírový karton v domění, že ho jednoho dne pořádně rozmlaskám a rozslintám a bude mu konec. Kdybych už tenkrát tušil, že se ten papír dá tak lehce trhat, s autem už jsem si mohl půl roku hrát.
Dneska je aprílový den a mě se konečně podařilo se k tomu autu dostat. Spíš než na náhodu bych sázel na svoji mnohem větší zručnost a promyšlené jednání. Od těch prvních narozenin už přeci uplynul půlrok a já jsem se jednak mnohému naučil a také jsem objevil spoustu dalších zákonitostí. Třeba když na posteli válím sudy až ke kraji a když včas nezabrzdím, spadnu z ní.