Bobování
Abychom zahnali nudu, vyrazili jsme s maminkou za panelák. Doma to nebyla zase taková nuda, potřeboval jsem spíš prubnout svého nového cyklona - nové boby, které jsem našel pod stromečkem. Letošní zimu bylo málo příležitostí, jak se vydovádět na sněhu, vzpomínám si jen na období kolem Martina - letos se pochlapil, musím napsat. To nám napadlo tolik sněhu až s tím měla celá repubklika problémy. Mně se ty závěje sněhu moc líbily, jenže jsem 
ještě neměl ani boby ani sánky ani žádného jiného ježdíka. Vánoce byly suché, takže jsme s tatínkem a maminkou jezdili pouze po obýváku. A taky to byla legrace. Trochu sněhu napadlo až po novém roce a tak jsme té příležitosti hned využili. Na poprvé jsem docela koukal, po čem to mám vlastně chodit, je to úplně bílé, mokré, studené, nerovné, no něco úplně jiného než na co jsem zvyklý z domova. A pak mě maminka posadila na cyklona.To mi nevadilo, hlavně že jsem nemusel stát na tom bílém sněhu. Asi si myslíte, taky bych se nechal vozit, jenže maminka vymyslela něco mnohem horšího. 
Posadila se za mne, přeskočili jsme obrubník a najednou mi do obličeje nejen že nepříjemně foukalo a co bylo mnohem horší, k tomu větru mi do celého obličeje a hlavně do očí lítal i ten sníh. Nebyo na tom fakt nic k smíchu. Nikdo se mnou neměl slitování a jeli jsme podruhé a potřetí, mamince se to zřejmě líbilo, počtvrté a pak už mi to všechno bylo jedno. Ještě jsme se projeli podél potoka, jednou mě maminka málem vyklopila a proti tomu jsem náležitě protestoval. Přece se v tom sněhu nebudu válet celý, sníh v obličeji mi na tom kopci bohatě stačil.
Vyblbli jsme, unavili jsme se, vyhládlo nám a tak zase hurá zase domů, do tepla a do sucha.
